Historie českých zemí 1

KRÁL VLADISLAV II. (1140 - 1173)

KŘÍŽOVÉ VÝPRAVY

Nástupcem Soběslava I. se nastal jeho syn Vladislav, tehdy ještě nedospělý, nýbrž syn Vladislava I., Vladislav II. (1140 - 1173). Jeho volba znamenala vítězství českých velmožů, kteří těžce nesli, že se Soběslav snažil zkrátit jejich nejvyšší právo, totiž volit českého knížete. Nový panovník byl v dubnu r.1140 potvrzen také německým králem Konrádem na sněmu v Bamberce, ačkoliv právě na témže místě přede dvěma lety týž panovník udělil Čechy v léno jeho stejnojmennému bratranci.

Počátky Vladislavovy vlády v Čechách nebyly utěšené. Moravští Přemyslovci v čele s Konrádem Znojemským zahájili dokonce ozbrojenou vzpouru proti českému knížeti. Ten utrpěl sice r.1142 u Vysoké blíže Kutné Hory porážku, nevzdal se však boje, nýbrž naopak hledal pomoci na dvoře německého krále i jinde v Německu. Když se pak Vladislav opět objevil u Prahy, obležené moravským vojskem a zpustošené zhoubným požárem, který zvláště těžce postihl hrad pražský, odtáhl Konrád Znojemský z Čech. K trvalému smíru došlo r.1146, kdy se dostalo milosti nejen vůdci povstání, nýbrž také ostatním členům panovnické rodiny, v tom především Bořivojovu synu Spytihněvovi a Vladislavovi Soběslavici. Rozepře mezi údělnými knížaty moravskými a Vladislavovým straníkem, olomouckým biskupem Zdíkem, o biskupské statky na Moravě, ukončil přímo německý král Konrád velikým privilegiem, jímř byla zajištěna Jindřichu Zdíkovi držba všech jeho statků, které byly při tom vyňaty ze správní, soudní i berní svrchovanosti moravských knížat (imunita). Tak bylo konečně dosaženo vnitřního smíru, potřebného k velikému podniku mezinárodního rázu, který měl povznésti české země a jejich panovníka do přední řady evropských vládců a který měl podati nový důkaz, že českému státu také na poli duchovním patří čestné místo. Byla to účast na křížových výpravách. Podkladem křížových výprav byly styky západní Evropy s východními zeměmi, které nepřerušila ani islamská invaze ani stěhování národů. Spojení prostředkovaly náboženské obce křesťanské ve Svaté zemi, které se tam udržely i pod panstvím islamu, neboť ten snášel také jinověrecké instituce ve svém těle. Obchodní styky i množící se náboženské pouti zesilovaly tyto vztahy až do 11.stol., kdy však nastává obrat k horšímu. Seldžučtí turci, valící se z nitra Asie na islamské pobřežní státečky, neprojevovali již takové náboženské snášenlivosti jako jejich předchůdci. Tímto postupem byla ohrožena konečně také východořímská říše Byzantská, jejíž panovníci se proto obraceli k západu o pomoc.

Západoevropská společnost, spočívající na rytířství a vybudovaná na lenním zřízení, ráda přijala myšlenku boje s islamem, jenž nebyl neznámý zvláště Francouzům, kteří proti němu bojovali již dříve na Pyrenejském poloostrově a na Sicilii. Zesílením náboženského citu vzniká tak heslo, které dává boji s půlměsícem jasný cíl: udeřiti na islam v domněle citlivém místě, totiž v držení svatých míst.

První křížová výprava jest jak po ideové stránce, tak také ve skutečnosti dílem francouzského národa. S jejím programem vystupuje poprvé Urban II., papež francouzského původu, na koncilu v Clermont-Ferrandu v Auvergini 1095 a obrací se tu zejména k vyšším vrstvám středověkké společnosti, k panovníkům, šlechticům rytířům a městům. Do nižších společenských vrstev proniká pak tato myšlenka vlivem nábožensky vzrušených kazatelů, zvláště Petra Amienského, který prý na vlastní oči poznal Svatou zemi a viděl, jak se tamním křesťanům špatně daří od té doby, co se těch míst zmocnili Seldžukové. Toto spíše citové než rozumovou úvahou promyšlené hnutí se neváže na papeže, nýbrž opírá se o vzrušené mysli selské a měšťanské a vypravuje se v čele se svým apoštolem Petrem Amienským přes Německo na Balkán. Pochod tento byl provázen zjevy náboženské extase, která se projevovala zejména protižidovskými bouřemi; také našimi zeměmi prošly tyto zástupy za knížete Břetislava II. a vyvolaly i tu pronásledování Židů. Jinak se však první křížová výprava našich zemí nedotkla, neboť vlastní vojenský sbor papežem organisovaný skládal se téměř výhradně z příslušníků národa francouzského, kdežto živel germánský a slovanský zůstal stranou tohoto tažení. Drobné úspěchy v Malé Asii a Syrii i dobytí Jerusalema r. 1099 umožnily vybudovati ve Svaté zemi drobné státečky na rytířském řádu založené, v nichž vládnoucí křesťanská vrstva se musela opírati proti většině islamského obyvatelstva o pevnosti a o duchovní řády rytířské, jako byl řád Svatojanský, založený při špitálu Svaté Máří v Jerusalemě, a Templářský, vzniklý při nemocnici u Šalamounova chrámu.

Než přes to přese všechno se tyto křesťanské státečky nevyvíjely ve 12. stol. náležitě. Složité poměry v nich samých i stálý tlak zvenčí nepřispívaly k jejich upevnění. Když se pak rozšířila zpráva, že roku 1145 seldžucký atabek z Mosulu vytrhl proti Jerusalemu a dobyl Edessy, vzplanulo v Evropě znovu hnutí, které vyvolalo celé křesťanstvo na pomoc proti nepřátelům kříže. V čelo podniku se tehdy staví francouzský král Ludvík VII., jenž nelézá horlivého a obratného propagátora v nábožensky zaníceném Bernardovi z Clairvaux. Francouzský král získává pro myšlenku kříže také německého císaře Konráda III. Štaufského, s nímž táhnou i jeho leníci. Mezi nimi je také český kníže Vladislav II., který byl zlákán spolu s českými velmoži k boji pohnutým dopisem samotného sv. Bernarda a svým biskupem Jindřichem Zdíkem, podporovatelem všech nových myšlenek.

České vojsko, vedené samým knížetem, dostalo se až do Malé Asie, kde se sešlo s císařem Konrádem, který se však tehdy již vracel z výpravy, jejíž výsledky nebyly vylné. Nedostatek sil a rozbroje ve vedení způsobily, že nebylo dobyto ani Damašku, a tak nastoupil i český panovník zpáteční cestu oklikou přes Rus a Polsko, neboť pro rozbroje s uherským státem nebylo mu možné ubírati se domů přímou cestou. Přesto však zanechala tato výprava hluboké stopy v duších českých vojáků, kteří po prvé shlédli tak daléké kraje, posvěcené Kristovým utrpením. Při této výpravě, na níž poznali Němci i Češi blíže a důkladněji od Francouzů rytířské řády, mezi nimi také zvyk užívati znaku a zdobyti jím své praporce, dostalo se patrně i českému panovníku po prvé práva užívati znaku orlice. V té době objevuje se totiž toto znamení římskoněmecké říše u celé řady říšských knížat, lišíc se barvou a ozdobami; česká orlice černé barvy byla vyznačena červenými plaménky, odkudž pochází její označení "plamenná". Vedle tohoto znaku začal však ještě sám Vladislav užívati i druhého erbovního znamení, stříbrného lva v červeném poli, který se pak stal znakem České země. Také tohoto znaku dobyl český král svými zásluhami a statečností českých vojáků na cizí půdě ve službách římskoněmeckého krále a císaře.

Když roku 1152 zemřel Konrád Štaufský, stal se po kratším zápase o jeho trůn jeho nástupcem Friedrich, zvaný Rudovous (Barbarossa), syn bratra předchozího císaře. Český kníže neuvítal nového krále s velkým nadšením, neboť brzy po svém nastoupení odevzdal Barbarossa Budyšínsko, jež prohlásil za říšské léno, vymřením grojčského rodu uvolněné, míšeňskému markaběti Konrádovi Vettinskému, nedbaje nároku českého panovníka. Avšak obrat způsobila Italie, která se skládala ve středověku z velikého počtu drobných knížectví a městských státečků, jež mezi sebou neustále zápasily. Do těchto složitých poměrů byl král Friedrich vtažen městy Como a Lodi, která u něho jakožto u svého nejvyššího pána hledala ochranu a pomoc proti Milánu. Friedrich se pustil odvážně přes Alpy do severní Italie, ale brzy poznal složitost tamní politické situace, kterou nemohl úspěšně rozřešiti bez pomoci svých leníků z celé říše. Snažil se tedy dojíti především míru se svým nejmocnějším a nejváženějším pomocníkem, s knížetem českým. Pozval jej na sněm do Würzburku r.1156 a tam mu slíbil za pomoc do Italie korunu královskou. Ale ještě dříve než odtáhl na jih, pomáhal náš panovník králi v jeho boji v Braniborsku a ve Slezsku, kde zvláště v povodí Odry osvědčil český pomocný sbor vojenský mimořádnou osobní statečnost. To patrně způsobilo, že ještě před odchodem do Italie udělil Friedrich Barbarossa na řezenském sněmu dne 11. ledna 1158 českému panovníkovi právo zdobiti se vínkem královským ve dnech, kdy tak činí král a císař římskoněmecký, to jest na Hod boží vánoční, velikonoční a svatodušní, a mimo to ještě ve dnech památky zemských patronů českých sv. Václava a sv. Vojtěcha; také poplatek z Polska do Čech byl obnoven a snad i Budyšínsko bylo vráceno k České koruně. Výprava českých bojovníků, která čítala jistě několik set mužů, osvědčila v severní Italii po boku německého vojska neobyčejnou statečnosta odvahu, zvláště při přechodu řeky Adiže a při dobývání Milána, takže pověst o tom se rozšířila po celé Evropě a všude nesla slávu českého jména. Ale i v bojích, které opět vzplanuly mezi králem a papežem, stál Vladislav a jeho vojsko věrně na straně Friedrichově a platně přispěli k jeho vítězství, které bylo r. 1167 korunováno dobytím Říma.

To bylo v době, kdy český král šířil slávu své země i na bojištích východních. Ve válkách mezi Uhry a Cařihradem stranil Vladislav více byzantskému císaři, s jehož synovcem zasnoubil svou vnučku, dceru syna Bedřicha, jejíž jméno Helena jest pozdějšího a mylného původu.

Zahraničně politický vzestup českého státu, jehož králi podle Dalimilovy kroniky dal sám císař za jeho statečnost a pomoc do znaku "za orla črného o jednom ocasie lva bieleho", byl zastaven novými rozbroji v královské rodině i zkalením poměru k císaři. Císaře si Vladislav popudil tím neprozřetelným skutkem, že svému synovi Vojtěchovi dopomohl k arcibiskupství salcburskému, aniž vyčkal Friedrichova rozhodnutí a potvrzení. K tomu se připojila osudná otázka nástupnická, která již tolikráte přivedla české země, jak jsme viděli, na pokraj záhuby. Vladislav, chtěje zajistiti trůn svému synu Bedřichovi, jmenoval jej ještě za svého života "knížetem českým", sám si ponechávaje titul královský; podobného označení užíval již dříve Vladislavův bratr Děpolt v tom čase, kdy za bratrovy nepřítomnosti v zemi vedl správu českých věcí. Nyní však těžce nesl tento čin císař Friedrich, který v tom spatřoval nedbání svého práva, že totiž českým panovníkem se stává pouze ten, koho on v této hodnosti potvrdí. Také potomci Vladislavova předchůdce Soběslava I. využili napětí, které vzniklo mezi českým králem a německým císařem, a utekli se o pomoc do Německa. Valdislav neviděl tedy jiné záchrany, než smířiti se s oběma syny Soběslava I., Oldřichem i Soběslavem, kterého věznil již dlouhou dobu jako nebezpečného soka na pohraničním hradě Přimdě. Do těchto bojů zasáhl r. 1173 sám Friedrich Barbarossa. na schůzce s Přemyslovci v Hermsdorfu u Jeny rozhodl o českém trůnu bez ohledu na práva Čechů tak, že prohlásil Bedřicha za zbaveny vlády a knížetem ustanovil Oldřicha. Ten se však vzdal panování ve prospěch bratra Soběslava, kdežto starému, chorému a nešťastnému králi Vladislavovi byl pouze zajištěn pobyt v Čechách; ten však ani této milosti neužil a dobrovolně odešel na statek své choti Meerane u Saské Kamenice, kde brzy poté zemřel. Tak dosedl na místo druhého českého krále opět pouhý kníže Soběslav II. (1173 - 1178), dosazený nikoliv z vůle českého národa, nýbrž z milosti císaře římskoněmeckého, který na znamení svého vlivu nepropůjčil mu již titulu královského.