Věčná touha tvoření a snaha o jedinečnost.
O čem asi přemýšlel mladý stavitel Petr Parléř, když v roce
1356 stanul před rozestavěnou katedrálou svatého Víta na Pražském
hradě?
Pískovcové kvádry strměly do výše tak,
jak je zanechal v roce 1352 první stavitel chrámu Francouz
Matyáš z Arrasu. Osm pětibokých kaplí, část katedrálního
ochozu s arkádami. Torzo, které tu zůstalo po umělcově
smrti. Na třiadvacetiletém Petru Parléřovi bylo, aby toto
torzo proměnil v katedrálu, hodnou i slavné Prahy i krále českého
a císaře římsko-německé říše Karla IV. Musel navázat na
svého předchůdce a jistě si přál vytvořit něco osobitého,
vlastního. Přeje si to každé mládí, touží po tom každý
umělec.
Přání, aby se Petr Parléř stal
architektem, jistě vyslovil nad jeho kolébkou otec Jindřich
Parléř. Petr se narodil patrně v pozdním podzimu 1332 (poz.
u datace narození Petra Parléře ( podobně jako o místě
narození) není mezi badateli jednota) v Kolíně nad Rýnem,
kde jeho otec Jindřich pracoval jako parléř (Polír, stavitel,
vedoucí stavební hutě. Označení parléř se objevuje nejprve
jako povolání, velmi často se vyskytuje právě v Kolíně
nad Rýnem a mohlo by být dokladem kolínského původu Parléřovy
rodiny.)ve zdejší chrámové stavitelské huti. Záhy se přestěhovali
do švábského města Gmündu. Někteří badatelé zastávají
názor, že se Petr v Gmündu narodil. Jeho otec se zde stal
vedoucím stavební huti u svatého Kříže. V této huti se
Petr začal učit kameníkem. Huť u svatého Kříže se podílela
také na stavbě východního kněžiště dómu v Augšpurku,
navrhovala patrně chrám v Ulmu a jejím dílem je i kostel P.
Marie v Norimberku. Tento chrám založil Karel IV. v roce 1355.
Jako tovaryš se Petr Parléř rozloučil s otcovou
hutí a odešel tak říkajíc na zkušenou.Chtěl najít prostor
pro rozvoj vlastních uměleckých představ. Jeho kroky vedly
nejspíše do svobodného říšského města Kolína nad Rýnem,
tedy do místa jeho rodiště. Zde se stavěl známý Kolínský
dóm, jehož chór byl vysvěcen roku 1322. Ve třicátých
letech je uváděn jako stavitel dómu Rutger, v roce 1353
Michael I. Savojský.
Není pochyb o tom, že Kolín nad Rýnem na
vnímavého kameníka zapůsobil silným dojmem. Starobylé město,
jehož počátky najdeme v době římské, se mohlo pochlubit
řadou památek ještě z éry románské architektury.Na
Kapitolu stála bazilika sv. Maří s románskými nástěnnými
malbami, z 11. století pocházel chrám sv. Gereona a byly tu i
kostely další, jako chrám sv. Pantaleona, sv. Martina, sv.
Severina apod. Kolín byl obehnán mocnými hradbami s osmi
branami.
Je možné se domnívat, že v Kolíně nad
Rýnem se s Petrem Parléřem setkal král český a císař
římsko-německé říše Karel IV. Byl od ledna 1356 v říši,
kde na sněmu jednal o schválení základního říšského práva
– Zlaté buly, nazývané Karlem „naše císařská kniha“.
Zákoník byl projednáván a z valné části
schválen na říšském sněmu v Norimberku 10. ledna 1356 a
dodatek pak na říšském sněmu v Metách 25.prosince 1356.
Karel IV. mohl poznat Petra Parléře však také přímo v Norimberku
při stavbě kostela P. Marie.
Karel IV. v té době hledal stavitele,
který by po zesnulém Matyáši z Arrasu- citlivě pokračoval
v práci na rozestavěné katedrále sv. Víta. Volba padla na
Petra Parléře a byla to volba šťastná.
A tak v roce 1356 přichází Petr Parléř
do Prahy. Spolu s ním přicestovala jeho manželka Gertruda,
zvaná Druda, dcera kameníka Bartoloměje z Hammu. Možná, že
s nimi jel i jejich první syn Mikuláš, ovšem mohl se narodit
také už ve svém novém domově v Praze.
Není zapotřebí pochybovat o tom, že pro
Petra Parléře znamenala nabídka Karla IV. velkou příležitost.
Již ve svých třiadvaceti letech byl patrně silnou uměleckou
individualitou, která se ani v Kolíně nad Rýnem nemohla
samostatně rozvíjet. Každá kamenická středověká huť byla
uzavřeným celkem, který pracoval přesně pod vedením Mistra
a přísně střežil stavitelské metody a postupy. Zdůrazňoval
jednotu celku oproti osobitosti jedince. Odchod z uzavřenosti
hutě považoval Petr Parléř za možnost uplatnění svého
jedinečného talentu. A ten mohl rozvinout jen jako císařský
architekt.
Proto opouští kolínskou huť, uniká z jejího
sevření stejně jako z města pevně obehnaného hradbami a
nastupuje cestu do neznámé země, do vzdáleného města, které
vábí vidinou samostatné umělecké tvorby.
Cesta říšskými městy, vesnicemi,
lesnatou i rovinatou krajinu k českým hranicím. Na českou půdu
vstoupil pod ochranným erbem krále. Na konci putování ho vítala
Praha.
Rodokmen
rodu Parléřů
Praha v době příchodu Petra Parléře představovala
velké a bohaté město. Spojovala se tu minulá románská doba
se vzkvétající gotickou kulturou.
Na starobylém Staroměstském rynku (tehdy
Velkém rynku) byla v domě Volfina od Kamene zřízena
radnice, v níž se scházela k jednání rada Starého Města
pražského. K ní postupně přibyly další domy-dům kožešníka
Mikše, dům U kohouta. Přiléhající dům U minuty, dnes bohatě
zdobený renesančními sgrafity, tu už tehdy také stál.Kolem
náměstí dostaly původně románské domy gotický vzhled. Byl
tu dům U bílého koníčka, U jednorožce a mnoho falších. Ze
všech nejvíce vynikal jedinečně pojatý dům U zvonu, patřící
zlatníkům Pezoldovi z Chebu a poté Janu Ortlovi. Profilová
okna, výklenky s trojlistými kružbami, prostorné sítě svědčily
o zámožnosti a vkusu majitelů. Za tímto domem se tyčil
rozestavěný Týnský chrám a vedle stála Týnská fara.
Vznikaly tu i další kostely, jako sv. Jiljí, sv. Michala, sv.
Haštala, sv. Martina ve zdi a sv. Jakuba.
V úzkých středověkých
uličkách Starého Města se tísnil dům vedle domu. Nad románskými
přízemími či sklepy vyrostly gotické prostory. Mohli bychom
jich jmenovat mnoho. V Celetné ulici například dům U černého
slunce, U koz, U zlatého supa, U černého slona na rohu ulice Týnské,
v téže ulici domy čp. 631 a 632-I, dům nazývaný U tří ořechů,
U zlaté konvice blízko dnešní Melantrichovy ulice, a přímo
v ní dům U zlaté lípy, nebo U zlaté žáby při zadním
traktu Staroměstské radnice, U zlatého melounu
a Železné dveře v Michelské ulici, Rotlevův dům (pozdější
součást Karolina) v Železné ulici, domy v Karlově ulici )např.
U kamenné mořské panny), v Husově ulici (U zlatého tygra),
cenné domy v ulicích Havelské, Rytířské, Řetězové.
Na Malém náměstí-Rynečku-býval
trh, kde se prodávalo ovoce. Samostatný celek tvořilo Židovské
město se Staronovou synagógou. Po komplexu raně gotického Anežského
kláštera to byla druhá nejstarší a nejcennější raně
gotická stavba Prahy. V sousedství Židovského města byl založen
klášter benediktinek s kostelem sv. Ducha.
V gotice se měnilo Menší Město pražské,
kde se dostavoval augustiniánský kostel sv. Tomáše a přestavoval
kostel sv. Vavřince. Byly zde domy a dvory arcibiskupů mohučského
a pražského. Mezi domy měst pražských vynikaly věže a věžičky
kostelů. Z Vyšehradu vedly korunovační průvody českých králů
Královskou cestou přes Staré Město pražské a Menší Město
pražské na Hradčanský rynek a na starobylý Pražský hrad.
V roce 1348 založil
Karel IV. Nové Město pražské. Kronikář František Pražský
o tom píše: „Nejjasnější kníže a pán, pan Karel, král
římský a český, vždy rozmnožitel… A tak Léta Páně
1348 dne 26. března založil řečený pan král Nové Město
pražské, položiv vlastní rukou první kámen..“.
Nové Město, kde se houfně usazovali řemeslníci,
bylo řečeno v duchu velkorysého urbanismu na ploše 360
hektarů. Mělo dvě náměstí-Dobytčí trh (dnešní Karlovo náměstí)
a Koňský trh (dnešní Václavské náměstí). Z Prahy se
stalo skutečné velkoměsto, které bylo největším městem
římsko-německé říše. Počet jeho obyvatel se pohyboval od
40 000 do 50 000. Při výstavbě Nového Města našlo práci
mnoho kameníků, zedníků, tesařů, malířů. Před rokem
1420 pracovalo v Praze na sto malířských mistrů, dvacet sklářů,
kteří dělali skleněné vitráže oken, a deset iluminátorů
(pracujících na bohatě zdobených rukopisech.
Ze Starého Města
vedla spojnice na Nové Město Celetnou ulicí, na jejímž konci
stála Odraná brána (po přestavění kameníkem Václavem a
Matoušem Rejskem ke konci 15. stol. dostala název Nová věž a
od 18. stol. se jí říkalo Prašná brána (podle skladu střelného
prachu) je dnes cennou ukázkou pozdní vladislavské gotiky. Jí
se vcházelo Na příkopy o do uličky zvané Nekázanka.
Součástí budování Nového Města byla výstavba
kostelů. V roce 1347 založil panovník kostel Panny Marie Sněžné
s klášterem karmelitánů, v letech 1348-1351 na popud pražského
arcibiskupa Arnošta z Pardubic kostel sv. Jindřicha. Rok 1351
znamenal počátek stavby chrámu sv. Štěpána a následovaly
další. Již v roce 1350 byl položen základní kámen kláštera
kanovníků sv. Augustina s kostelem P. Marie a sv. Karla Velikého
(na Karlově). Pro poslední z jmenovaných chrámů byl vzorem
pohřební kostel Karla Velikého v Cáchách. Nebylo to náhodné.
Karel IV. se v říši okázale hlásil k odkazu prvního císaře
francké říše Karla Velikého. V Cáchách-kdysi sídelním městě
tohoto císaře, kde bylo jeho mauzoleum-budoval překrásný
gotický chór a před rokem 1350 dal zhotovit bystu Karla Velikého.
Do padesátých let
14. stol. spadá založení kláštera sv. Kateřiny v Kateřinské
ulici a na začátku ulice Ke Karlovu a kostela sv. Apolináře
na Větrově v Apolinářské ulici.
Tak jako se v říši hlásil Karel IV. k odkazu
Karla Velikého, v Čechách se upínal k odkazu Přemyslovců
a svatého Václava a navazoval i na tradice Velkomoravské
říše. Proto v roce 1347 založil klášter slovanských mnichů
benediktýnů u starého podskalského kostelíka sv. Kosmy a
Damiána. Záměrem, který se mu podařilo uskutečnit, bylo,
aby se zde soustředili mniši z jižní Evropy, užívající
jako liturgického jazyka staroslověnštiny. Z kláštera zvaného
Emauzy se podařilo vytvořit středisko slovanské vzdělanosti.
Vzniklo tu gymnasium Slovanense, jakási univerzitní kolej, a písařská
dílna v níž se opisovaly rukopisy. Klášter byl nejen
reprezentativní gotickou stavbou-jeho umělecká hodnota se znásobila
malířskou výzdobou obvodových zdí ambitu kláštera. Kolem
roku 1360 zde vznikl rozsáhlý cyklus dramaticky pojatých nástěnných
maleb ze Starého a Nového zákona.
Praha byla centrem
vzdělanosti. Přispěla k tomu skutečnost, že 7. dubna 1348
vydal Karel IV. zakládající listinu Pražské univerzity, která
se stala nejstarším vysokým učením ve střední Evropě. Působily
na ní věhlasní učenci, jako teologové Jan z Dambachu, Mikuláš
z Loun, Jan Moravec, Vojtěch z Bludova, Petr z Bíliny. Na lékařskou
fakultu povolal panovník Baltasara de Marcellinis z Toskánska.
Dále zde vyučoval osobní lékař Jana Lucemburského Mistr
Walther, osobní lékař Karla IV. Mistr Havel ze Strahova, zabývající
se též astronomií, přírodovědec M. Křišťan z Prachatic,
věhlasný M. Vojtěch Raňkov z Ježova a další. Až do roku
1366, dokud univerzita neměla svou vlastní budovu, vyučovalo
se v bytech profesorů, v klášterních místnostech, při chrámu
sv. Víta, kde bývala i slavnostní shromáždění univerzity.
První promoce studentů se konala v roce 1349 v arcibiskupském
paláci, který byl tehdy na Menším Městě pražském.
Dne 30. července
1366 získala univerzita první budovu, a to na Starém Městě
pražském, v domě zvaném Lazarův. Byla to kolej pro dvanáct
mistrů a jejich žáky. Karel IV., po němž dostala jméno (kolej
Karlova), ji hospodářsky zabezpečil připsáním řady vsí a
věnoval univerzitě asi 48 rukopisů. Pražská univerzita měla
čtyři fakulty: teologickou, právnickou, lékařskou a
artistickou (svobodných umění). Absolutorium artistické
fakulty bylo podmínkou pro studium na ostatních fakultách.
Univerzita udělovala titul bakaláře, mistra a doktora. S univerzitou
a vzdělanci souvisel i nebývalý rozmach literární tvorby. Připomeňme
četné legendy, např. latinsky psanou legendu o sv. Prokopu,
legendu o blahoslavené Anežce, Zlatou legendu (Legenda aurea),
českou veršovanou legendu Život sv. Kateřiny, Karlovu legendu
o sv. Václavovi. Úspěch měla i staročeská beletristická
tvorba- Tkadleček, česká lyrika-Závišova píseň, Drevo se
listem odievá atd. Své místo měla i duchovní lyrika, navazující
na starou píseň Hospodine, pomiluj ny-Buoh všemohúcí, Jezu
kriste, ščedrý kněže, a především svatováclavský chorál
Svatý Václave, vévodo české země, který až do husitských
válek plnil funkci hymny.
Rozvíjela se samozřejmě též latinská
produkce, např. Universi audiant (Slyšte všichni),
Alexandreida. Nechyběla satira-Podkoní a žák, O lišce a džbánu,
O řemeslnících a konšelích.
Dějepisectví Karlovy doby bylo spojeno s kronikami
Františka Pražského, Beneše Krabice z Weitmile, Jana
Marignoly, opata benediktinského kláštera v Opatovicích
Neplacha, Přibíka Pulkavy z Radenína. Kronikářským vyprávěním
je i samotný Vita Caroli (Život Karlův).
Literatura měla vliv
i na divadlo, které bylo zprvu spojeno se scénickými výjevy při
církevních svátcích, zejména o velikonocích. Patří sem
např. Mastičkář, O zmrtvýchvstání Ježíše Krista, hra O
třech Mariích atp.
Do tohoto kulturního prostředí přišel
tedy v roce 1356 Petr Parléř. Je pochopitelné, že jako
architekt se zajímal hlavně o stavitelství a výtvarnou tvorbu.
Gotická i románská architektura Prahy na něj silně zapůsobila.
Nejvíce ovšem Pražský hrad, zvedající se majestátně na
ostrohu na levém břehu Vltavy jako strážce města dole a jako
sídlo českých králů. Bílé dvojvěží románské baziliky
sv. Jiří zatím vévodilo Hradu a přiléhalo k budově
svatojiřského kláštera. Z druhé strany stál královský
palác. Gotické prostory byly postaveny nad bývalým románským
Soběslavovým palácem z 12. století. Naproti němu se tyčil
nedokončený chrám sv. Víta. Stavba, kterou přerušila smrt
Matyáše z Arrasu, čekala na svého pokračovatele. Před ní
stál Petr Parléř nejdéle.